Vzduchovky - plynovky - větrovky

Existence energie proudícího vzduchu si byl člověk vědom už před mnoha tisíci lety. Nejstarší formou využití bylo pravděpodobně lodní plachtoví, později větrné mlýny nebo čerpadla. Dnes si nemůžeme ani představit rozvoj některých těžebních a průmyslových odvětví bez použití stlačeného vzduchu. Energie obsažená ve stlačeném vzduchu našla uplatnění i ve zbrojním oboru.

Stručný vývoj zbraní založených na principu stlačeného vzduchu

Foukačky
Foukačky lze považovat za nejstarší skupinu vzduchových zbraní. Jedná se o dlouhé trubice z různých materiálů. Jako střely slouží upravené šipky. Zdrojem stlačeného vzduchu jsou jenom plíce střelce. Malou účinnost této zbraně pak násobilo použití jedů na hroty šipek.

Větrovky
Brzy po konstrukci prvních mechanických zámků u ručních palných zbraní se objevují i první praktické konstrukce pušek na stlačený vzduch, tzv. větrovek. Jejich vznik spadá do konce 17. století. Z hlediska konstrukčního větrovky sestávají ze tři základních celků: tlakové nádoby, dávkovacího mechanismu a hlavně.

Tlaková nádoba měla původně tvar koule našroubované na zbraň v místech komory shora, zdola nebo ze strany, poté v podobě kónického válce sloužícího současně jako hlaviště pažby. V obou případech byla tlaková nádoba odnímatelná. Vzduch se hustil speciální hustilkou, na níž se tlaková nádoba našroubovala.

Dávkovací mechanismus sloužil k vypuštění dávky vzduchu z tlakové nádoby do hlavně v okamžiku spuštění. Svým vnějším vzhledem imitoval kolečkový nebo křesadlový zámek, případně byl vyroben ve formě hladké zátkové desky. Kohout nechyběl nikdy. Sloužil k napnutí bicího mechanismu, který úderem krátkodobě otevřel ventil hlavně.
Hlavně větrovek byly hladké i drážkované. Kalibr se pohyboval v rozmezí 7 – 13 mm.

Plynovky
Plynovky jsou v podstatě speciální skupinou větrovek. Rozdíl spočívá v tom, že místo tlakového vzduchu se užívá plynu, zpravidla zkapalněného kysličníku uhličitého CO2. Odstranilo se tím nebezpečí, které představovaly láhve se stlačeným vzduchem a snížila se přitom jejich váha při stejné nebo vyšší kapacitě láhve.

Vzduchovky
Nejznámějším představitelem vzduchových zbraní je tzv. vzduchovka. Jedná o vzduchovou zbraň, kde tlakový vzduch vzniká až v okamžiku výstřelu. Vývojově lze rozlišovat vzduchovky podle dvou základních principů.

Nejstarší vzduchovky byly vybaveny měchem, umístěným v dutém hlavišti pažby. Západka – protikus ořechu – je ovládána pomocí dlouhého táhla, vedoucího ke spoušti. Po jejím uvolnění péra prudce stisknou měch a stlačený vzduch vnikne do hlavně. Tyto zbraně se nabíjely zezadu.

Začátkem 19. století konstrukci s měchem vytlačila konstrukce pístová – píst ve válci. Lišil se pouze systém napínání, který se vyvíjel. První vzduchovky byly napínány pomocí ozubeného pastorku, který zapadal do pístnice uzpůsobené jako ozubený hřeben.
Vyráběla se celá řada typů, odlišných způsobem řešení napínání. Dále pak provedením.

• zlamovací konstrukce – hlaveň uložená otočně na čepu sloužila jako napínací páka, vzduchovky byly jednoduché, spolehlivé a nenáročné na údržbu,

• konstrukce s pevnou hlavní a samostatnou napínací pákou – zbraň byla vybavena speciální nabíjecí komorou (závěrem), který umožňoval střelbu diabolkami,

• opakovací vzduchovky – udržely se dva hlavní systémy.

Prvním z nich je známá česká opakovací vzduchovka vzor 35 a poválečný model vzor 47. Celkové provedení a kování mělo imitovat vojenskou pušku, jiné provedení s lehčí pažbou bez kování a nadpažbí jako sportovní.

Druhým systémem byla německá vzduchovka Haenel, model 33, s vyjímatelným zásobníkem na 6, 8 a 12 broků, která měla ráži 4,45 mm.

Velkou výhodou vzduchovky byl a zůstává především levný provoz, nenáročnost na údržbu a vlastní provozování střelby.